ke knize "Za to můžeš ty, můj mozku"

Pro koho je vaše kniha především určená?

Prioritně mým dětem, aby jednou věděli, čím se zabýval jejich táta prakticky celý život. Přece jen Markovi ještě není ani rok a půl... Ale vy se asi ptáte na to, kdo všechno by si měl knihu přečíst. Tak začnu od těch nejužších skupin.

Sdělení asi zaujmou všechny ty, kteří se zabývají dnes tak populárním oborem jako je behaviorální ekonomie. Ukazuji zde na příkladech odlišnosti našeho myšlení, nakupování i chování v týmech. Snažím se vysvětlit, že neexistuje pouze racionální chování, ale že právě přítomnost šelem a plazů v nás vytváří na první pohled ten nepochopitelný propletenec našich reakcí.

Kniha je také určena všem, kteří musí vycházet s jinými lidmi. Kteří odpovídají za výkony a motivaci svých týmů. Je úplně jedno, jestli se jedná o sportovní trenéry, učitele, lékaře nebo třeba vrcholové manažery. Velmi pozitivní ohlasy mám například i od učitelek z mateřských školek.

Taky v ní najdou návody jak prodat své zboží nebo služby všichni obchodní zástupci, což je necelých 10% veškerých pracujících v České republice.

No a na té nejobecnější úrovni lze říci, že je pro všechny, kteří chtějí porozumět více sami sobě i jiným lidem. Odstranit tak příčiny řady konfliktů a pochopit jak rozvinout svůj potenciál. Vždycky je totiž jednoduší budovat svůj úspěch na tom, jaký jsem. Nesnažit se kopírovat nabízené vzory. Vždyť předkládaný vzor může mít zcela jiné fungování vlastního mozku, než mám já sám. Budu-li se jej snažit kopírovat, bude mne to stát strašně moc sil a stejně se nevyškrábu z průměru. Úspěšní lidé jsou sami sebou!

Jakým způsobem se vám podařilo identifikovat tři archetypální mozky?

Jak uvádím v knize. Tyto mozky jsem neidentifikoval já. Historie trojjediného mozku začíná někde u Platóna. Rozvíjí ji mimo jiné i Freud. Ti především tím, že popisují typové odlišnosti v našem chování.

Já osobně nejvíce navazuji na teorii tzv. „trojjediného mozku" amerického profesora neurologa Dr. Paul D. MacLeana a švýcarského antropologa profesora Schirma. V 60. letech minulého století, kdy působil MacLean jako ředitel Národního institutu duševního zdraví v Marylandu, odhalil, že náš mozek se ve skutečnosti skládá z 3 mozků, které vznikaly postupně a odděleně v rámci evolučního vývoje. Náš trojjediný mozek tvoří mozkový kmen, mezimozek a velký mozek. Tyto dílčí mozky jsou vývojově rozdílně staré a proto plní odlišné funkce. Proto také každý z těchto tří mozků produkuje naprosto specifické chování. Zajímavé ale je, že vzorce chování, které produkují jednotlivé mozky, se až nápadně podobají a opakují u všech lidí. Bez ohledu na světadíly a rasy. Vliv těchto tří oblastí, je u každého člověka plně individuální a určuje rysy jeho osobnosti. Ačkoliv dílčí oblasti produkují různá chování, musí fungovat společně. Nelze jednu část mozku zcela vypnout. Když funguje náš mozek, fungují samostatně i jeho jednotlivé části a vytvářejí tak jeden konkrétní způsob myšlení nebo chování. Všechny tři oblasti mozku fungují společně, ale každá dodržuje svá velmi specifická pravidla. Lidské chování vzniká teprve ze spolupůsobení instinktivně-pocitového (zeleného) kmenového mozku, impulsivně-emotivního (červeného) mezimozku a chladně-racionálního (modrého) velkého mozku. To, který mozek má u konkrétního člověka převahu a moc, je dáno naší velmi obsáhlou genetickou informací, kterou si přinášíme na svět od našich rodičů.

Ve Švýcarsku následně rozvíjela teorii prof. Mac Leana poradenská skupina antropologa Rolfa W Schirma, Dr. Robert Magera a Dr. V. Bataliarda. Závěry Mac Leana je natolik zaujaly, že je začali podrobněji zkoumat. Podařilo se jim vytvořit základní nástroje a schémata použitelná v praktickém životě. Propracovali jednotlivá zjištění a stanovili odlišnosti chování vyplývajících z aktivit každého ze tří mozků a vyvinuli speciální dotazník, pomocí kterého lze dokonce změřit dominanci konkrétní části mozku. Já osobně jsem se s tímto učením seznámil  v roce 1994, kdy jsem měl velké štěstí v tom, že jsem se setkal s profesorem Bataliardem.  Následně jsem se stal autorizovaným školitelem švýcarského Institutu pro biostrukturální analýzy. S lidmi z IBSA máme pravidelná setkání a vyměňujeme si zkušenosti a výsledky našich pozorování. Některá ze svých zjištění jsem právě zveřejnil v mé knize. Bez pochopení a podpory IBSA a zejména jejího ředitele Petera Stutze by tato kniha nemohla spatřit světlo světa, protože IBSA má velmi důkladně chráněný copyright na svůj STRUCTOGRAM® TRAINING SYSTEM.

Je nějaký vztah mezi druhem dominujícího mozku a učením?

Ano, jednoduše lze říci, že všechno souvisí se vším. Nalézáme odlišnosti u racionálních lidí, kteří mají potřebu si nové znalosti zatřiďovat, porovnávat, seskupovat a hledat příčinné souvislosti. S tužkou v ruce si čmárají různá schémata a zkratky. Učí se v odrážkách s tím, že volí spíše volnou interpretaci. Tak jim látka dává smysl a snáze si ji zapamatují.

U emotivních jedinců, šelem, jde o praktický prožitek. Potřebují rychle pochopit podstatu věci. Neradi se pitvají v detailech. Dobře jim pak dělá, pokud se mohou předvést, co umí a největší výzvou pro ně bývá pokořit vyučujícího nebo nadřízeného. Život je pro ně jedna velká výzva a proto i v jejich učení hraje velkou roli soutěživost a motivace. Přesněji řečeno spíše stimulace. Když jim něco slíbíte, budete se divit co dokáží. A když neslíbíte, budete se divit taky...

U člověka, který je zaměřen na pomoc jiným lidem často vnímáme smyslové učení. Důležitá je atmosféra při učení. Možnost konzultovat s jinými. Nebo spíše komunikovat, sdílet s ostatními svoje pocity. Mají potřebu se navzájem utvrzovat, že zkoušku společně (ne)zvládnou. Chtějí si látku odříkat a nezřídka se učí způsobem slovo od slova. Mívají největší trému, protože pocity jsou to, co určuje krásu jejich žití. Snaží se naučit všechno, co se naučit mají, co po nich někdo chce. Grafy, čísla a podobné nesmysly jim toho moc neříkají. Ani oni však často neví, že jejich výsledky může ovlivnit třeba příjemná hudba nebo potah na sedačce na které sedí. Jsou to lidé, jejichž tělo reaguje na všechny smyslové vjemy, kterými dokážeme vnímat krásno. Proto u nich například hodně záleží u vyučujícího na melodii hlasu nebo jeho zabarvení. Barvách nebo vůni v místnosti, kde se učí. Nebo grafickém provedení knihy a ilustracích. Osobně u těchto lidí obdivuji i jejich schopnost si zapamatovat doslovné repliky z mnohých filmů. Mnoho informací si právě pomocí takových vytvořených spojů ve svém mozku vybavují.

Jak vy osobně základní charakteristiku osob pomocí vaší klasifikace využíváte?

Jak už jsem řekl, jsem více jak 20 let autorizovaným školitelem IBSA a jeho tréninkového systému STRUCTOGRAM®. Mnoho informací mám dnes již zcela zautomatizovaných a vědomě i nevědomě umím přecházet do potřebného myšlenkového algoritmu mého partnera. Jedná se však o naučené postupy a ty samozřejmě ani u mne nejsou bezchybné a na takové úrovni, jako přirozené vzorce chování. Obchodní jednání jsou tak ale výrazně jednodušší. Naučil jsem se pozitivně vnímat lidi, které jsem dříve odmítal a osvobodil jsem se od zažitých a očekávaných stereotypů ve smyslu "musíš a nesmíš", "jen tak je to správně". Teorie trojjediného mozku mi dala svobodu. A za to jsem neskutečně šťastný.

Otevřeně mohu ale říci, že pokud bych se ve svých 30 letech o sobě nedověděl řadu informací, které jsem vlastně ani slyšet nechtěl, tak bych asi nepomáhal jako konzultant managementu v takových společnostem jako ČMSS, Veolia, RWE, Skupiny České spořitelny nebo ČSOB. Ten biologický základ z ještěrů, savců a primátů je totiž klíčem k pochopení nejen sebe, ale zejména jiných lidí. Mne tyto informace umožnily nahlédnout do více jak 300 společností a různými kurzy mi prošlo více jak 50 000 lidí. 

Zrovna nedávno mi jedna lvice maminka vyprávěla, jak ji iritovalo, že její dcera si už jako malá holčička nechtěla hrát s ní hry, které ona pro ni vymyslela. Dcerka toužila být v ústraní a jí proto připadala a dodnes připadá divná. Moc si spolu nerozumí. Přitom já v té dcerce vidím více jejího primáta tátu, který je nejraději sám se sebou. Maminka trpí komplexem, že nedokáže ovládat svoji dceru. No veselé to moc není, ale právě ve výchově dětí vnímám velkou uplatnitelnost tohoto učení.

Existují přechodné typy, jako například napůl primát a napůl šelma?

Ano samozřejmě. Existuje velké množství vzájemných kombinací, které nám naštěstí dovolují být jedineční, různobarevní a ne jen se chovat podle tří škatulek. Pro pochopení zákonitostí se ale nejdříve potřebujeme naučit trojbarevnému vnímání zelená (plaz) - červená (šelma) - modrá(primát) a až pak následně kombinacím zelenočervená, červenozelená, modročervená, zeleno modrá a podobně. Praxe ale ukazuje, že příroda nás ráda barví i rovnoměrně všemi barvami. Tito lidé tak mají schopnost porozumět všem a vycházet s každým. Na svých kurzech jim to ale zpravidla jen velmi těžko uspokojivě vysvětluji, protože většina z těchto lidí očekává, že se dozví jací jsou. A zjištění, že jsou "trojbarevní" je neuspokojuje. Přece jen jako lidé odkojeni velmi racionálním školstvím inklinujeme ke škatulkám a typům.

Existují pracovní pozice, na které se hodí osoba s konkrétním typem mozku?

Toto je velmi častá otázka i na kurzech Sebepoznání metodou Structogram®. A odpověď není vůbec jednoduchá. Vždyť všem je asi jasné, že existují povolání, kde se očekává schopnost rychlých rozhodování, akčnost, schopnost velet. To je příležitost pro šelmy. Jsou povolání kde se očekává vlídnost, lidskost, pochopení jiných lidí, komunikativnost, přátelskost. Ideální prostředí pro ještěry a plazy. Primáti nejvíce uspívají v pracích vyžadující logiku, schémata, projektování a racionální myšlenkové postupy pokud možno bez přímé komunikace s jinými lidmi.

Velmi špatný by byl ale závěr, že nemám-li potřebnou dominanci konkrétního mozku nemohu konkrétní práci vykonávat. Ano možná mne to v některých případech bude omezovat, možná budu nucen hledat trošku jiné postupy. Chtění dělat konkrétní profesi, mít pro něco vášeň, je velký trumf, kterého bych se nechtěl zbavovat jen pro to, že mám svými předky nějak nastaveny svoje geny.

Někteří moji kolegové například tvrdí, že dobrý obchodník musí mít vlastnosti šelmy. Já si to nemyslím a mohu doložit na velké spoustě příkladů, že například plazí obchodníci jsou velmi úspěšní díky svojí vstřícnosti a lidskosti. Díky schopnosti navázat skutečný přátelský vztah s klientem. A i já, jako velmi racionální člověk, se obchodem živím prakticky 25 let. A nemohu říci, že špatně. Jen ten obchod dělám více systematicky a nepotřebuji při tom halasně oslavovat a otevírat mečem láhve šampaňského. Podrobněji se touto otázkou zabývám v knize "Jak získat vysněnou práci", kterou rovněž vydalo nakladatelství BizBook.

Je vhodné například pracovní kolektiv skládat z osob, které mají stejný dominantní druh myšlení, nebo je naopak lepší mix?

Já bych tady nerozlišoval co je lepší. Obecně totiž existují dva rozdílné přístupy dané příslovími: "Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá" a "Protiklady se přitahují". Už jen to, že tato přísloví představují jakousi rodovou nebo spíše druhovou moudrost neodvážil bych si říci, že některá pravda je lepší. Osobně se však častěji setkávám s jevem, že pro partnerský život upřednostňujeme partnera, který se od nás poměrně dost odlišuje, není-li dokonce naším přímým protikladem. Je to dáno asi tím, že sami cítíme, že někde jsme slabší a obdivujeme na vybraném člověku to, že je jiný a může nám svojí odlišností v životě pomoci.

Ve firemní praxi se naopak setkávám častěji s tím, že mnozí manažeři neumí používat behaviorální rozhovory při výběrovém řízení a proto při výběru lidí do svého týmu upřednostní pouze osobní sympatie. A pak se často stává, že členové týmu jsou si velmi podobní. Pravdou je, že si také více rozumí a je zde méně konfliktů. Mnoho nápadů, myšlenek a postupů vpřed pak zůstává, obrazně řečeno, zamčeno v místnostech, kam členové týmu "nemají přístup", protože jejich mozky tyto procesy prakticky nevyužívají. Z tohoto pohledu bych asi upřednostňoval ten mix. Budou-li ale jednotliví lidé svým myšlením od sebe výrazně vzdáleni, tak ten tým bude zcela jistě nefunkční. Ani sebeschopnější leader asi není schopen překonat veškerá úskalí našich mozkových propojení a vyhodnocovacích algoritmů. V tomto směru smekám před rozmanitostí a silou přírody.

Lze některé negativní charakteristiky u typů mozků nějak potlačit nebo změnit například tréningem?

Otázka je proč bych to dělal a na čí úkor. Je třeba si říci, že negativní charakteristiky jsou zpravidla vyhraněné charakteristiky našich silných stránek. Například je-li někdo rozvážný, tak je také vnímán i jako nerozhodný. Je-li někdo rychlý, tak bývá i zbrklý a je-li někdo velmi vnímavý a citlivý, tak se nám může jevit jako náladový. Myšlenkové procesy jsou vlastně vždy stejné. Je jen zapotřebí se naučit je mít pod kontrolou, abychom si zbytečně neubližovali a neztráceli body u druhých, ale také abychom sami sebe měli bezvýhradně rádi. Abychom mohli být šťastni.

Víte, já si velmi užívám chvilek, kdy si mohu hrát s mým malým synkem, stejně tak, jak jsem si to dříve užíval se svými třemi dcerami. Když je syn ještě maličký, tak nepřemýšlí nad tím, co si o něm myslí jiní. Jestli jsme s ním jako rodiče spokojeni. Nepotřebuje se ovládat. Je přirozený a šťastný. Pořád se směje a nabíjí nás obrovskou energií. I my jej máme bezvýhradně rádi. Bohužel i u něj asi jednou přijde den, kdy jej začneme "vychovávat". Budeme jej chtít socializovat a nastane problém, který vede často ke ztrátě sebevědomí.

Setkávám se s tím prakticky každý den. Na každém kurzu. V naší agresivitě je vlastně schovaná nespokojenost sama se sebou. Nespokojenost našich rodičů s nimi samotnými a s námi. Nespokojenost našeho okolí, kolegů, nadřízených, podřízených. Jsme stresovaní svým okolím i sami sebou. Chceme se měnit a nevíme co to s námi udělá. Mám-li málo průbojnosti, měl bych mít ostřejší lokty? Nevyhledávají-li kamarádi moji společnost, mám se snažit se jim podbízet? Reaguji-li s nadšením a ovládají-li mne emoce, tak se mám snažit se zklidnit a zachovávat nadhled? No ale to bych pak přece už nebyl já sám. Byl bych šedý jako myš někde v průměru. Všichni bychom byli šedé, nezajímavé myšky. A uvažte kolik by mne to asi stálo energie, když jen předělávání leváků na praváky způsobovalo u mnohých lidí nenapravitelné ztráty, zhoršené známky, zdravotní problémy, koktavost a podobně. Protože museli denně přeučovat svůj mozek proti jeho přirozenosti.

Naučme se raději využívat svůj potenciál. Neubližujme si a buďme šťastni. Třeba aspoň jak váš pes. Ten když vás vítá, když přicházíte domů z práce, tak vás vítá, protože jen jste. Protože on nemá potřebu vás převychovávat. A totéž očekává on od nás. To jsou vzorce, které máme od šelem. A šelmy akceptují i hierarchii. A uznávají svého vůdce i dílčí role ve smečce nebo stádech. Jako lidé jsme si ten život nějak zkomplikovali. Společnost nás formuje a bere nám svobodu a štěstí. Konec konců jsem o tomto tématu vyprávěl na TEDx Kroměříž 2013 a na YouTube(https://www.youtube.com/watch?v=WB2EsDI5HKM) lze si toto vystoupení přehrát. Naučme se být zase šťastní, tak jak jsme kdysi všichni byli...

Je zastoupení jednotlivých dominantních typů mozku v populaci rovnoměrné nebo nějaké dominuje?

Obecně lze říci, že i v tomto případě si příroda dokáže poradit a drží přibližně třetinové rozdělení. Spíše jsou statisticky významné jak regionální, pohlavní tak i profesní odlišnosti struktogramu, ale o těch jsem již mluvil. U žen se ukazuje, mírný převis zelené nad modrou a červenou. U mužů většinou bývá nejčastěji dominantní červená komponenta. Souvisí to do značné míry i se sociální rolí muže a ženy. Žena se stará o děti. Vyváří zázemí a dobrou atmosféru v rodině. Muž zabezpečuje a chrání rodinu navenek. Tak je to prakticky v 99% lidské populace. Tak to chtěla příroda. Tak to funguje i u většiny zvířat.

To modré racio nám život spíše komplikuje. Jsou to přece jen nejméně prověřené vzorce chování, které nás ve svých vznosných myšlenkách prakticky paralyzují. Přece jen více jak 220 milionů let zde přežívali plazi aniž by se vyhubili. Primáti a jejich myšlení se začalo vyvíjet o 160 milionů let později. Toto myšlení ještě zdaleka není dostatečně prověřené a je velmi zranitelné.

Ano bez rácia bychom jako lidé neovládli svět. To, co ale vidíme nyní v Evropě, ukazuje na skutečnost, že racionální modrá barva v Evropě má maličkou převahu a červená nám trochu chybí. To způsobuje, že se nedokážeme bránit přílivu utečenců. Asi ne náhodou  i vlajka EU vypadá tak, jak vypadá.  

Modrý mozek díky svému možnostnímu myšlení vymyslel demokracii, o které i Winston Churchill prohlásil, že je to nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních, které jsme vyzkoušeli. Pravidla, která jsme si ve snaze o nekonfliktnost sami vymysleli nás nyní nebrání, ale naopak oslabují. Neumíme se podřídit silnějšímu, protože jsme si zvykli, že všichni jsme si rovni a hledáme nevýhodné kompromisy. Přitom příčina spočívá v tom, že z Evropy v několika vlnách po staletí utíkali tisíce lidí převážně s šelmí dominantou kolonizovat nová území a obsadit půdu do té doby obývanou původními obyvateli. Dokázali tak ovládnout například i Ameriku a v chování amerických politiků ale i prostých sebevědomých Američanů vidíme tuto pár procentní převahu šelmího mozku dodnes. Touha dělat pořádek podle svých pravidel na celém světě je prakticky neoddiskutovatelná.

Bohužel si v dnešní tradicionalisticko sociálně spravedlivé a nekonfliktní Evropě neuvědomujeme, že utečenci, kteří se dnes vrhají na vratké lodě aby přepluli přes Středozemní moře do Evropy, nebo se nechávají najímat do různých extrémistických seskupení, jsou lidé se schopností riskovat všechno. Jsou to dobrodruzi, kteří se nebojí, tak, jak se kdysi nebáli Evropané, když obsazovali Ameriku.

Lze rovněž konstatovat že na našich vesnicích, zejména na jižní Moravě příp. Valašsku se setkáme s mírným převisem zelené barvy a v městech, kde lidé žijí ve větší anonymitě a izolovanosti od velkých rodinných společenství je zelený komponent ve výraznějším deficitu. Obecně lze konstatovat, že čím větší město s rozvinutou kulturou, průmyslem a vzděláním, tím více červené a modré barvy. Červené protože podporuje soutěživost, konkurenci a mít moc nad lidmi. Modrých proto, že umožňuje anonymitu. Nezájem o jiné. Možnost žít sám ve svém světě obklopen technickými a bezpečnostními systémovými výdobytky. Proto lze rovněž vypozorovat, že v horských oblastech žije velmi málo modře dominantních obyvatel. Převládá tam zelená dominanta se zdůvodněním, že toto je můj domov, kde žiji a kde také jednou zemřu. A pro lidi s červenou dominantou je zase charakteristická odpověď,  že tam zůstávají bydlet, protože se jim tam líbí, protože je tam adrenalin a v horách přece přežívají jen silné osobnosti.

Co pro vás osobně znamenalo, Sebepoznání metodou Structogram®. Vychází z že jste se identifikoval jako osoba s „primátím mozkem“?

Pro mne to bylo velké překvapení. V těch 30 letech jsem si to ani neuměl přeložit, co to přesně znamená. Vnímal jsem se úplně jinak. Snad proto, že jsem přijímal rady a doporučení mého okolí podle toho, jakého mne vlastně chtěli mít. Chtěl jsem být pozitivně hodnocen rodiči, kamarády, vyučujícími, nadřízenými, kolegy. Chtěl jsem vyhovovat všem, ale sám sobě jsem nerozuměl. Až právě kurz  Sebepoznání metodou Structogram® mne nasměroval k tomu být sám sebou. Byl to začátek dlouhé cesty, kde jsem se postupně seznamoval se zákonitostmi našeho mozku a kdy jsem si začal aktivně uzpůsobovat situaci a okolí tak, aby vyhovovalo mé přirozenosti. Byla to cesta k osobní svobodě a štěstí.

Bohužel nemusela být tak složitá, protože již když mi bylo 13 let tak mne takto hodnotili i v posudku z pedagogicko-psychologické poradny. Testovali tehdy moje schopnosti pro správnou volbu povolání. Bohužel jejich tehdejší zjištění nikdo nevysvětlil ani mně, ani mým rodičům.

To byl také jeden z motivů, proč jsem se rozhodl napsat knihu Za to můžeš ty,... můj mozku. Snažil jsem se psát populárně naučnou formou, aby na příkladech konkrétních lidí si čtenář dovedl představit co přesně znamená konkrétní charakteristika a jak se projevuje v našem chování. A s hrdostí prohlašuji, že žádný příběh v knize není vymyšlen. Všechny příběhy se staly konkrétním lidem a věřím tomu, že se čtenáři v mnoha příbězích dokáží sami identifikovat.

Pokud se budou chtít o sobě dovědět přece jen více, rád je přivítám na některém z mých licenčních kurzů nebo přednáškách. Věřím že tato časová a finanční investice se i pro ně může stát tou nejlepší životní investicí, tak jak se to stalo i mně.