Knihy Vlastimila Orlity

Proč jsem napsal tuto knihu?

Mladí lidé často zjišťují, že pravidla, která fungovala ve školách, najednou neplatí. Že se po nich nechce jen papouškování naučených definic či teoretické rozbory smyšlených situací.

Studenti a absolventi většinou chtějí poradit jak si najít dobré zaměstnání. I mé dcery se před časem dostaly do období, v němž se rozhodovaly o svých kariérách. Vedli jsme spolu dlouhé rozhovory, vyměňovali si názory. Občas jsme se i nechápali. Vzájemně jsme se přesvědčovali o svých zkušenostech. Zjistili jsme, že naše zkušenostní světy jsou odlišné. A odlišné jsou zejména tím, kde a jak se utvářeli a utvářejí. Mladí lidé jsou jistě otevření novým myšlenkám a hledají inspiraci pro svůj život nebo svůj úspěch. Otázkou ale zůstává to, jakou inspiraci každý z nás hledáme.

Čteme knihy Jacka Welche, Roberta Kiyosakiho nebo se zajímáme o všechno, co se týká Steva Jobse, Marka Zuckerberga nebo Billa Gatese? Inspirujeme se v časopisech Forbes nebo First Class? Čteme o superúspěšných lidech, s kterými se nemáme možnost potkat a inspiraci hledáme ve  světě, který je pro většinu z mladých naprosto nedostižný, nepoznaný a nepochopitelný?

Možná je lepší uvědomit si, že i v přemíře médii nabízených celebrit a „celebrit“ žijí úspěšní lidé i velmi blízko nás. Že úspěchem nemusí být zařazení mezi 100 nejbohatších, ale také fakt, že jsme šťastní. Že žijeme takový život, jaký žít chceme.Zajímejme se proto o fungování těchto blízkých lidí. Snažme se s nimi seznámit. Povídejme si s nimi. Zjišťujme, co je naplňuje a cotrápí. Jaké problémy tito lidé řeší a hlavně jak svoje problémy řeší, jak přemýšlejí. I to nás může inspirovat. Snad proto, že jejich příběhům dokážeme snáze porozumět.

Mé dcery mají výhodu, že se mohly se zmíněnými úspěšnými lidmi potkávat už od raného dětství. Mnohým ředitelům nebo majitelům firem říkaly strejdo a rád jsem je nechával poslouchat mé debaty s těmito lidmi o životě, podnikání, obchodě. A mohly také část svých studií strávit v USA, Velké Británii nebo Jižní Korei.

Vždy, když někam odjížděly, dohodli jsme se, že vedle studia se budou zajímat právě o lidi. Jak se k sobě lidé chovají, čím se liší úspěšný člověk od méně úspěšného, jakou roli hraje osobnost člověka a jakou jeho sociální původ nebo postavení. Co je činí šťastnými.

Neodjížděly do zahraničí jen studovat.Odjížděly poznávat společnost.

Porovnávaly přístupy pedagogů, zamýšlely se nad tím, co jim škola dává a co naopak postrádají.

A přestože získaly zkušenosti z různých škol a vzdělávacích systémů, zjistili jsme, že školy neučí 4 důležité dovednosti:

1. komunikaci vítězů
2. sebekázeň vítězů
3. proaktivitu vítězů
4. víru, že můžeš vítězit

Když dcera Gabriela končila bakalářská studia, odměnil jsem ji. Nedostala žádnou hodnotnou věc. Mohla si pozvat svých 10 přátel na náročný tréninkový intenzivní třídenní kurz na téma „Co tě ve škole nenaučí.“

Ona i její kamarádi měli hovořit o svých snech a plánech. O tom, co už pro splnění svých snů udělali. A museli o tom mluvit před sebou, ale i před naprosto cizími lidmi, se kterými se měli teprve seznámit.Třeba tak, že je osloví na ulici, v obchodě nebo zazvoní přímo u nich doma. Museli je zaujmout, prodat jim svůj sen, stát se pro ně zajímavými.

I přes velmi nepříjemné pocity po zadání úkolu nakonec převládla obrovská euforie.Zvláště, když si Lucie přinesla od jedněch manželů snubní prstýnek, který jí darovali. Prý ať si na ně vzpomene a ať si splní svoje sny. Oni jej prý už nebudou potřebovat, protože za týden slaví zlatou svatbu a ten prstýnek jim pomohl prožít jejich sen o šťastném manželství. Asi je musela skutečně zaujmout.

Mladé lidi na kurzu nové poznatky a praktické zkušenosti silně namotivovaly. Bylo to pro ně „nakopnutí“, které jim umožnilo začít si řídit svoji kariéru.Posílili svoje sebevědomí a odhalili v sobě svá odhodlání nenechat se odradit nebo odmítnout. Najednou měli jasnější představu o tom, kam chtějí směřovat a jak toho dosáhnou. Změnili svůj přístup a myšlení. Naučili se vyhledávat příležitosti. A postupně si pak domluvili zajímavé praxe. Někteří se ještě vydali studovat do zahraničí. Čtyři z devíti absolventů podnikali ještě před dokončením VŠ, další uspěli na zajímavých postech ve firmách u nás i v zahraničí. Všichni našli uplatnění, ví, co chtějí a jdou si za tím. Všichni aktivně ovlivňují svoje kariéry vysněným směrem. Pravidelně se potkáváme a mne to dělá šťastným.

A protože chci, aby se mé zkušenosti a rady mohly dostat ke všem, a nejenom mladým lidem, rozhodl jsem napsat tuto knihu.

Nástroj pro posílení motivace, ctižádosti, cílevědomosti a smysluplnosti mladých sportovců.

Pro každodenní použití do báglu.

Proč jsem vytvořil tento tréninkový deník?

"Původní profesí jsem učitel a trenér. Před čtyřmi lety za mnou přišla dcera Lucka, že chce hrát hokej jako její mladší brácha. Ten začínal ve třech letech a v klubu patří mezi ty, kterým to docela jde. Lucce však bylo již devět let a po prvních nadšených sklouznutích se stále vyptávala, jestli to zvládne, jestli se dost zlepšuje a jestli se jednou dostane do reprezentace. Děti naštěstí nemají malé sny. Vídala kolem sebe velmi talentované a pracovité spoluhráčky, které nejen, že byly o dva, či tři roky starší, ale především zvládaly dovednosti na zcela jiné kvalitativní úrovni než ona. Byly pro ni nedostižné. Blížily se Vánoce a mne napadlo jí vyrobit její první vlastní tréninkový deník. Aby si sama mohla vyhodnocovat svůj progres. Hokej a problematika sportovního tréninku i toho jak skloubit sport a školu se jí začala stále více dostávat do hlavy. Více o sobě přemýšlela. Mnoho trenérů vám řekne, že na sportovním úspěchu se hlava podílí minimálně stejnou měrou jako svaly. A já toto tvrzení mohu pochlubit. Po necelých 4 letech tréninku se na starší spoluhráčky téměř dotáhla. V chlapeckých soutěžích již hraje zápasy se svým ročníkem a ve třinácti letech uspívá už i v seniorské soutěži žen. K tomu s výborným prospěchem studuje na gymnáziu, chodí do výtvarného oboru na ZUŠ a učí se hrát na klávesy. Organizuje si svůj život a hýří optimismem a štěstím.

Nedávno mne navštívil jeden dnes již bývalý extraligový hokejista. Bývalý mládežnický reprezentant, který dle mého soudu předčasně, ve 23 letech, ukončil kariéru. Prý jej hokej už od 16 let nebaví. Prakticky ničím není. Střední školu prolezl tak tak. Maturitu dělal nadvakrát. Tehdy jsem si uvědomil potřebnost takového nástroje. Viděl jsem nadšení své dcery a nechuť tohoto borce, který najednou tápe a neví, kterým směrem se v životě dál vydat. Uvědomil jsem si, že je zapotřebí nejen trénovat, provádět kompenzační cvičení a plnit spoustu školních i dalších povinností. Že je zapotřebí rozvíjet svoji životní smysluplnost. Žít tak, aby naše děti život skutečně bavil."

Tréninkový deník pro nejmladší hokejisty a hokejistky. A4 po složení, V1, Obálka 250g color copy, 4/4 + 1/0 lamino lesk, vnitřky 120g color copy, 16 stran

KNIŽKA PRO KAŽDÉHO, KDO ŘÍDÍ SEBE NEBO VEDE LIDI. REALITA BEZ PŘÍKRAS

Proč jsem knihu napsal?

Tato kniha vznikala dlouho a pomalu. Nechybělo mnoho a možná by nevyšla vůbec. Jak už to v životě chodí, rozhodují maličkosti, správné načasování, impuls či souhra okolností.

K napsání této knihy jsem byl vyzván účastníkem mého kurzu v roce 1998, kdy jsem  lidem vyprávěl o tom, co jsem vypozoroval.

Mám tu skvělou příležitost totiž sledovat, jak se vyvíjí chování lidí, protože s většinou svých „studentů“ se potkávám několik let. S mnohými i více jak deset, patnáct nebo dokonce dvacet let. A stále přemýšlím nad tím, co vlastně ovlivňuje naše kariéry. Proč dva lidé, kteří pocházejí přibližně ze stejného prostředí, jsou stejně staří, absolvovali stejné školy s velmi podobnými studijními výsledky, mají po pár letech profesní praxe naprosto odlišné kariéry. Proč jeden je ředitel ve třiceti a druhý celý život pracuje třeba jako nevýrazný referent. V čem se liší chování úspěšných nebo neúspěšných nováčků od zkušených matadorů. Jak jejich chování ovlivňují lidé, kteří „jen“ přihlížejí jejich snažení. A zda nám kariérní úspěchy přinášejí i pocity štěstí. A jak svými úspěchy a neúspěchy ovlivňujeme lidi kolem sebe a jak oni ovlivňují nás.

Tu teorii lidé při osobních setkáních hltají. V příběhu se poznávají a hodně diskutují.  A ten příběh mnohým pomáhá. Motivuje. Aktivuje. Některým dodává velkou dávku optimismu, někoho demotivuje. Záleží na každém z nás, jak se postavíme k výzvám a překážkám, které se nám staví do cesty.

Já měl spíše problém v tom, že jsem stále nevěděl, jak příběh uchopit a vtěsnat do útlé knihy, tak aby čtenář mohl vnímat odlišnosti našeho chování v jednotlivých fázích naší kariéry. Knihu jsem začínal psát snad osmkrát a sedmkrát jsem použil tlačítko DELETE. Scházela mi grafika, vizualizace. A některé věci musí prostě uzrát…

A proč jsem tu knihu napsal?

Možná kvůli svému egu.

Možná, abych se realizoval.

Možná jsem neměl přes léto co dělat a trochu jsem se u bazénu nudil.

Možná, protože sleduji kariéry svých dcer, jejich manželů a jejich přátel. Radostné i neradostné kariéry mých klientů...

Možná, protože jsem přišel na to, jak celý příběh vizualizovat...

Ale hlavně, protože ten příběh možná pomůže i někomu, koho neznám…

Nástroj pro posílení motivace, ctižádosti, cílevědomosti a smysluplnosti mladých sportovců.

Proč jsem vytvořil tento tréninkový deník?

"Odpovím ve 3 krocích: Za prvé. Původní profesí jsem učitel a trenér. Před čtyřmi lety za mnou přišla dcera Lucka, že chce hrát hokej jako její mladší brácha. Ten začínal ve třech letech a v klubu patří mezi ty, kterým to docela jde. Lucce však bylo již devět let a po prvních nadšených sklouznutích se stále vyptávala, jestli to zvládne, jestli se dost zlepšuje a jestli se jednou dostane do reprezentace. Děti naštěstí nemají malé sny. Vídala kolem sebe velmi talentované a pracovité spoluhráčky, které nejen, že byly o dva, či tři roky starší, ale především zvládaly dovednosti na zcela jiné kvalitativní úrovni než ona. Byly pro ni nedostižné. Blížily se Vánoce a mne napadlo jí vyrobit její první vlastní tréninkový deník. Aby si sama mohla vyhodnocovat svůj progres. Hokej a problematika sportovního tréninku i toho jak skloubit sport a školu se jí začala stále více dostávat do hlavy. Více o sobě přemýšlela. Mnoho trenérů vám řekne, že na sportovním úspěchu se hlava podílí minimálně stejnou měrou jako svaly. A já toto tvrzení mohu pochlubit. Po necelých 4 letech tréninku se na starší spoluhráčky téměř dotáhla. V chlapeckých soutěžích již hraje zápasy se svým ročníkem a ve třinácti letech uspívá už i v seniorské soutěži žen. K tomu s výborným prospěchem studuje na gymnáziu, chodí do výtvarného oboru na ZUŠ a učí se hrát na klávesy. Organizuje si svůj život a hýří optimismem a štěstím.

Za druhé. Nedávno mne navštívil jeden dnes již bývalý extraligový hokejista. Bývalý mládežnický reprezentant, který dle mého soudu předčasně, ve 23 letech, ukončil kariéru. Prý jej hokej už od 16 let nebaví. Prakticky ničím není. Střední školu prolezl tak tak. Maturitu dělal nadvakrát. Tehdy jsem si uvědomil potřebnost takového nástroje. Viděl jsem nadšení své dcery a nechuť tohoto borce, který najednou tápe a neví, kterým směrem se v životě dál vydat. Uvědomil jsem si, že je zapotřebí nejen trénovat, provádět kompenzační cvičení a plnit spoustu školních i dalších povinností. Že je zapotřebí rozvíjet svoji životní smysluplnost. Žít tak, aby naše děti život skutečně bavil.

A za třetí: Původní tréninkový deník pro malé hokejisty jsem ukázal pár přátelům, kolegům a rodičů malých sportovců. Ohlas byl velmi pozitivní a následovaly otázky: A pro jiné sportovce to nemáš, Třeba atlety, tenisty nebo fotbalisty? Těch je přece nejvíce. I jim bys mohl pomoci. A tak jsem se nechal přesvědčit, zvláště, když syn vedle hokeje začal hrát i fotbal."

Tréninkový deník pro nejmladší hokejisty a hokejistky. 20 listů, kalendářová vazba, 250g color copy,

PRVNÍ KNIHA NA SVĚTĚ, KTERÁ POPULÁRNĚ NAUČNOU FORMOU SEZNAMUJE S PROBLEMATIKOU TZV. TROJJEDINÉHO MOZKU

Proč jsem napsal tuto knihu?

Pondělí, 17. března 2014 bylo dnem, kdy se mně v hlavě zrodil nápad napsat knihu o mém životním tápání a hledání sebe sama. O tom, jak můj život ovlivňuje můj mozek a můj biologický kód.
V to pondělí, snad i symbolicky na můj svátek, se nám narodil syn Marek. Když jsem ho spatřil, uviděl jsem neskutečnou podobu s mými prvními fotkami z dětství.
Uvědomil jsem si také, že s vysokou mírou pravděpodobnosti si přinesl do života i řadu vlastností a způsobů chování a myšlení, s kterými jsem se já učil a stále učím žít.

Měsíc na to jsem oslavil padesátku.

Vím, že nebudu mít asi příležitost provést mého syna všemi úskalími jeho dospívání nebo budování si kariéry. Asi mi ani nebude dopřáno dlouho sledovat štěstí jeho rodiny nebo radovat se z jeho dětí. Nejsem si ani jist, zda v tu dobu ještě budu schopen udržet myšlenku a přispět nějakou otcovskou radou.
Proto jsem se rozhodl sepsat pro Marka má doporučení již nyní.
První měsíce jeho života, způsob komunikace s maminkou, sestrami, babičkami, dědou i celou rodinou a i cizími lidmi, soustředění se na hru a pozorování okolí potvrzují podobnost našich genetických kódů. V jeho kódu jsou zakódovány i vlastnosti jeho maminky, které mi dodnes imponují. I on, stejně jako my všichni, dostal do života velký dar. Chci aby se jej naučil smysluplně užívat a bude mi velkým potěšením pomůže-li tato kniha i všem dalším lidem, kteří hledají svoje místo na slunci, kteří se touží vyznat sami v sobě nebo vynakládají úsilí k pochopení jiných lidí.